Jak to vidíme my

Barbora Poláková

Barbora Poláková

Jsem moc ráda, že můžu podpořit tento web, který vytvořily dvě ženy - má sestra Saša a Renata Zichová. Web MujPorod.eu je tu proto, aby se budoucí maminky co nejlépe zorientovaly v tom, jaké možnosti při porodu mají. Snažíme se je nasměrovat, aby věděly, co můžou podniknout za kroky před porodem, jaké místo si pro porod vybrat a jakými lidmi se při porodu obklopit. Podle mého názoru je místo, atmosféra a energie lidí, kteří jsou přítomní, to nejdůležitější.

Sama mám za sebou porody dva a ani jeden nešel nijak zvlášť lehce. To, že jsem se pokaždé nakonec obešla bez umělých zásahů, byla souhra laskavostí, důvěry a pokory, která probíhala, myslím, oboustranně mezi mnou a personálem v dané porodnici. Velkou zásluhu na tom všem měla moje dula, která mě vším hezky provedla. A díky informacím jsem byla schopná se sama rozhodovat a brát zodpovědnost sama za sebe. O obou mých porodech jsem udělala rozhovor se Sašou na její stránky (Barbora Poláková a Pavel Liška mají miminkoBarbora Poláková a Pavel Liška o narození své druhé dcerky).

Nepatřím k maminkám, které dokáží porodit v poklidu doma, ale naprosto je chápu a respektuji. Je to často z toho důvodu, že porodnice nejsou schopny nabídnout takové prostředí, jaké by si maminka chtěla a měla při porodu dopřát. Na druhou stranu tuším, že ani lékaři to nemají často snadné. Nepochopení může způsobit vzájemnou averzi. Proto doporučuji, abyste se pokusily vytvořit si dopředu takové prostředí, aby vám bylo hezky a bezpečno.

Renata Zichová
tvůrkyně Aniballu

Renata Zichová

Když jsem byla poprvé těhotná, nevěděla jsem o porodech skoro nic. Byla jsem v okruhu svých přátel jedna z prvních, kdo čekal dítě, takže jsem rady zkušených nedostávala a když už nějaké byly, tak jsem je raději vypouštěla, protože většinou vyzněly docela negativně. Často jsem slyšela o bolesti, komplikacích, poraněních. Nechtělo se mi ani zapojovat do kurzu pro mě neznámých lidí, miminko a své těhotenství jsme vnímala intimně. Setkala jsem se náhodně s jednou porodní asistentkou, která mi pár rad předala a něco málo mi v hlavě naštěstí zůstalo  Dotepat pupečník, nástřih ne automaticky, mít dítě u sebe. Jinak jsem se ale předporodní přípravě nevěnovala, až na cvičení s nafukovacím balonkem (tehdy to byla konkrétně erotická pomůcka, kterou doporučovaly maminky na nějakém fóru). Tato myšlenka mě hned oslovila. Lákalo mě, že se můžu fakt připravit, zkusit si to, „natrénovat“. Efekt byl jednoznačný – odešel postupně strach z porodu, začala jsem si věřit a na porod se těšila. To, co probíhalo v porodnici, mě nemile překvapilo. Co se týká samotného porodu, byl docela rychlý a já jsem v jakémsi tranzu porodila holčičku sama, v podstatě bez asistence. Jen jsem si po dlouhé době hezky zakřičela :) To mi moc pomáhalo…Když přišlo na věc, tělo si okamžitě vzpomnělo, co dělat. Vypuzování jsem měla vyzkoušené a vlastně i natrénované s nafukovací pomůckou. Personál porodnice mě chválil a všichni se divili, že jsem prvorodička – porodila jsem rychle, bez poranění. Nicméně, už při kontrakcích jsem se vyjadřovala k sondám na bříšku, jak mi jsou hrozně nepříjemné, přesto mi je nesundali. Přestože jsem si před porodem říkala, že by mi přišlo přirozené rodit na čtyřech, přesunuli mě na lehátko. Přestože jsem v porodním „plánu“ měla připomínku, že u porodu nechci cizí lidi, s velkým překvapením a po probuzení z tranzu jsem uviděla právě dva studenty, kteří ke mně přistoupili s nůžkami v ruce. V tu chvíli pohotově zareagoval manžel a zamezil předčasnému přestřižení pupečníku.

Dcerku odnesli. Po pár minutách se manžel vrátil sám a já se ptám: Kde je malá?? Vstala jsem a šla si pro ni. Nikdy nezapomenu na pohled sestry, která se na mě překvapeně dívala a zeptala se mě, co tam dělám! :) No a já na to – právě jsem porodila svoje dítě a chci ji mít u sebe. Nebudu se více rozepisovat. Ze všeho jsme měla jakýsi tísnivý pocit, ale nevěděla jsem přesně proč. Teď už to vím – většina věcí byla naprosto nepřirozená. Byla jsem pacient se vším všudy. Samotný porod byl pro mě zázrak, ale vše, co se dělo před ním a po něm, ve mně zanechalo špatný pocit.

Když jsem se po porodu pustila do myšlenky Aniballu, začala jsem potkávat zajímavé lidi, kteří v mých očích byli „normální“. Svobodně a upřímně jsem před nimi mohla říct, že mě mrzí, že jsem neměla svou malou dcerku hned u sebe, na těle…Že jsem nezažila ten nádherný pocit lásky na první pohled, který jsem zažila u druhého porodu syna a jestli se na některé věci v životě nezapomíná, tak tento úžasný okamžik je přesně on. Že jsem měla tělo plné rozbouřených hormonů, bolavá prsa a byla jsem v tom sama. Že jsem skoro měla strach nevyplnit tabulku o kojení a přesné váze miminka, aby mě sestra „nezprdla“ jako mou spolubydlící na pokoji šestinedělí.

Co chci tímto svým osobním příběhem říct je to, že je důležité znát místo, kde porodíte svoje dítě. Je to vlastně jako se vším v životě a v období těhotenství a při porodu to platí obzvlášť – je důležité obklopit se lidmi, kterým můžete důvěřovat a kteří vás respektují. Najít si místo, kde můžete svobodně, v klidu a s důvěrou vyjádřit jakékoliv pocity. Porod je přirozený, ženy jsou stvořeny k rození dětí. Žijeme ale v době, kdy skoro neznáme bolest, nebo se jí hodně bojíme. Je tlumena…jako by k životu a tělu nepatřila. V době, kdy „sdílíme“ neuvěřitelnou rychlostí díky nejmodernějším technologiím informace z celého světa… a přitom nesdílíme.

Žena je po porodu v takovém zvláštním stavu, je to velmi citlivý a jedinečný čas – stát se matkou. Laskavý přístup dělá divy :) Porod dítěte je pro ženu neskutečně posilující a úžasný zážitek. Já jsem to zažila u druhého porodu. Vybrala jsem si (pro mě) důvěryhodnou porodnici, ujasnila si, jaký průběh bych si přála a co naopak ne. Nasbírala jsem spoustu hodnotných informací a všechno mi tak nějak zapadlo do sebe…a do toho, jak to cítím. U příjmu si paní doktorka pečlivě přečetla porodní přání, usmála se na mě a prohlásila, že vlastně vše uvedené je u nich standard :) I přesto, že jsem to věděla už předem díky konzultacím, uklidnilo mě to. Měli jsme s manželem maximální soukromí. První kontrakce se nám podařilo krásně rozmasírovat a dobře prodýchat a můžu říct, že tato doba byla vlastně bezbolestná. Vzpomněla jsem si, jak mi někdo kdysi řekl: kontrakce vnímej pozitivně, ano, je to silné, bolí to, ale buď za ně vděčná, protože právě ony pomáhají miminku na svět. Sama jsem si v této fázi porodu přišla na to, že voda mi nedělá dobře, takže jsem nevyužila vanu (ikdyž jsem to měla v plánu). Nakonec zvítězila poloha na boku – přirozeně, nikdo mě do ní netlačil. Ozvy si paní doktorka poslechla jen na vteřinu, bříško bylo celou dobu volné. Vnímala jsem respekt, laskavost. Nikam se nespěchalo. Lékařka seděla v rohu místnosti na křesle a nechala to na nás. Ondráška jsem dostala hned na bříško. Měli jsme na sebe čas, tulili jsme se, vůbec neplakal. Byl to zázrak. A až jsem to dovolila, ujala se ho milá sestřička, která na něj mluvila tak krásně, že mi vůbec nevadilo, že je na dvě minuty o kousek dál. Porodní váha mě vůbec nepřekvapila, 4kg na mou drobnou postavu mi dalo zabrat! :) Ale díky přirozenému průběhu, dostatku času a Aniballu bez jediného poranění. Můj syn se narodil s východem slunce a zpěvem ptáčků, v laskavém prostředí.

Porod může být krásný, když jste připraveni :)

Alexandra Wolfová
zakladatelka komunitního webu ProMaminky.cz, sestra Barbory Polákové

Alexandra Wolfová

Vždycky jsem byla hodně aktivní, měla jsem spoustu koníčků, zájmů, hodně jsem pracovala i cestovala. Na děti jsem si počkala až do svých 35 let a těšila jsem se na mou novou roli maminky. Porodu jsem se nebála, naopak jsem byla zvědavá a s optimismem čekala, co bude.

Chodila jsem na předporodní kurz do porodnice, měla jsem "zmáknuté" dýchání, natrénováno s Aniballem, doma čekala pěkná výbavička a spousta věcí navíc. Taška do porodnice perfektně sbalená.

V průběhu porodu jsem dýchala, jak jsem se to naučila v kurzu, vzorně jsem poslouchala pokyny porodní asistentky, se kterou jsem mezi kontrakcemi probírala pěkné lokality na potápění a vtipkovala jsem s partnerem. Po narození dcerky jsem se divila, kdo že to ve mě bydlel celou dobu a plná energie a lásky jsem ji držela za ručičku, protože ležela v inkubátoru, aby se po porodu "prohřála". Pak jsem po svých odešla na JIP, protože na šestinedělí nebylo ve velké porodnici zrovna místo a i když jsem chtěla mít dcerku u sebe, nešlo to a byla jsem uklidňována, že se můžu alespoň naposledy pořádně vyspat (rodila jsem v půl druhé ráno). Psala jsem zprávy rodině i kamarádkám, aby věděly, jaký porod jsem měla a díky hormonům jsem do rána nezamhouřila oko, ale nevadilo mi to. Těšila jsem se na to, až uvidím svou malinkatou, černovlasou dcerušku a doufala, že se pro nás brzy uvolní místo na šestinedělí. Vlastně by se dalo říct, že to byl pohodový porod.

Jenže mě, jako většinu žen, mateřství změnilo a pohled na můj první porod se výrazně změnil, jak jsem se s milovanou holčičkou sžívala a jak rostla. Vazba mezi ženou a jejím dítětem je nepopsatelná, všechno nám šlo krásně, řídila jsem se tím, co potřebovala. Když chtěla chovat, chovala jsem ji, spaly jsme spolu v posteli, protože nám to oběma dělalo dobře.. když chtěla kojit, kojla jsem ji, pořád se smála, hrály jsme si, dělala pokroky... a já jsem si víc a víc uvědomovala, že mi něco chybí. Že tam, na tom samém začátku, chybí jeden dílek. Vzájemné naladění se na sebe právě při porodu a po něm. Teď už vím, kde jsem v nevědomosti dělala "chyby", už vím, že nebylo důležité dýchání z příruček ani supervýbavička. Teď mě zpětně mrzí, že jsem byla tak "nad věcí". Že jsem té jedinečné chvíli nedala větší důležitost, že jsem si ji neprožila s mou holčičkou, že jsem se víc nesoustředila právě na ni a na sebe, na to krásné vzájemné propojení, které nám funguje. Byla to zkušenost, kterou nemá cenu si vyčítat, takže jsem se z ní chtěla spíš poučit.

K mému druhému porodu jsem šla už s úplně jiným pocitem a očekáváním. Nadšení a těšení se bylo stejné, ale byla tam navíc pokora a důvěra v ni, mou druhou dceru a v to, že to spolu krásně zvládneme. Když se rozeběhly kontrakce, uvědomovala jsem si, že to není jen moje věc, ale že jsme v tom spolu, že i ona má v mém bříšku stísněný prostor a připravuje se na cestu ven. Porod je úžasný děj a všechna ta energie kolem by neměla být ničím rušena, není-li to nezbytně nutné. Byla jsem ponořena do sebe, v duchu jsem promlouvala s dcerou a povzbuzovala jsem ji, dodávala jsem nám oběma sílu. Pak se ale něco stalo. 

Přijela jsem na příjem do porodnice a protože se jim nezdály ozvy, doktorka mě vyšetřila a zjistila, že se mi dcera za poslední dva dny, kdy jsem byla v poradně naposledy, obrátila zadečkem dolů. Koukala jsem na ni nevěřícně a opravdu mě to zaskočilo. Celou dobu jsem se soustředila na krásný fyziologický porod a první, co na sestru doktorka vystřelila, že mě má napsat jako další na císaře. Zalapala jsem po dechu a řekla, že ale nechci císaře, že chci rodit přirozeně. Mé představy se najednou začaly bortit a přitom jsem stále měla kontrakce po pěti minutách. Poprosila jsem o čas na rozmyšlenou a chvíli o samotě. Rozhodla jsem se rodit fyziologicky. Doktorka se divila a mě se ulevilo, když souhlasila. Mezery mezi kontrakcemi se zkracovaly a čas plynul, neotevírala jsem se. Po prvním porodu jsem byla na konizaci čípku a pak ještě třikrát na jeho zprůchodnění, protože mi srůstal. I před těhotenstvím to bylo jen tak tak, že jsem nemusela na další dilataci a spermie se dostaly, kam měly. :) Volala jsem svému gynekologovi, ten mi přirozený porod vzhledem k stavu čípku nedoporučoval. Volala jsem mamce, ta by volila také raději jistotu. Nechtěla jsem to vzdát. Poradila jsem se s doktorkou, jesti můžeme ještě čekat, hlavně aby kontrolovaly miminko, že já bolesti vydržím, i když už to bylo asi 12 hodin kontrakcí a nic, žádný progres. Čípek nepovoloval. Po 17 hodinách, už dost vyčerpaná, jsem povolila já. Za 15 minut byla dcera na světě. Mě bylo z narkózy na zvracení, ale i tak jsem se dojala a malinkou, druhou černovlásku v pořadí, jsem dostala na hrudník. Plný bonding s ní udělal tatínek (bez samopřisátí hehe), čímž mě dojal ještě jednou a já jsem si uvědomila, že to všechno společně doženeme.

Vzala jsem si z mého druhého porodu to pozitivní, že jsme si kontrakcemi prošly obě dvě, takže to pro dceru nebyl takový šok najednou vykouknout a že to bylo v čase, kdy už chtěla sama na svět. Co bych zpětně udělala jinak, že bych si dopředu zjistila, jak to v dané porodnici chodí při akutním císaři a sama bych se na tu situaci lépe připravila. A také bych si zjistila v průběhu těhotenství víc informací o předčasném porodu, kdyby náhodou. Porod je dynamický proces.

Chtěla bych touto cestou podpořit ženy podobného ražení, jako jsem já, ale i všechny ostatní, aby si vybíraly dobré zdroje informací v době své přípravy na porod a celé mateřství. Kdybych dříve měla možnost se dozvědět přehledně opravdu důležité informace na jednom místě (bonding, dotepání pupečníku, zpracování placenty, ambulantní porod a všechny ostatní, které najdete na hlavní stránce tohoto webu..), zcela určitě by to ovlivnilo i průběh obou mých porodů. No tak třeba do třetice.. 

Protože tehotenství, porod, šestinedělí a kojení vnímám jako hodně zásadní období, rozhodla jsem se pozvat řadu uznávaných odborníků a osobností, kterých si vážím, z řad lékařů, dul, porodních asistentek, homeopatů a také maminky s konkrétními příběhy, k natáčení obsáhlého Videoprůvodce ProMaminky.cz. Jsem ráda, že do toho šla s námi i moje sestra Bára Poláková a její partner Pavel Liška, kteří se pak rozhodli podpořit i tento osvětový web MujPorod.eu. Ve videoprůvodci se ve více než v sedmi hodinách podrobně věnujeme tématice porodu a všemu okolo něj a zaznívají myšlenky a názory, které se jen tak někde nedozvíte a můžete jim opravdu věřit. Podívejte se na 30 minutový sestřih a samy si udělejte názor.

A až se Vám miminko narodí a postupně poroste, moc ráda vás uvidím na mých stránkách ProMaminky.cz, kde jdeme v tématech do hloubky a soustředíme se na smysluplné a hodnotné informace nejen okolo miminek, ale také na zábavu a inspiraci pro maminky a jejich větší děti. Je to místo, kde ženy sdílí své zkušenosti, vzájemně se podporují a opravdu si pomáhají. :)